Socialisté 20. století jsou zpět

Musím přiznat, že mě zvolení Jeremyho Corbyna za lídra Labour Party hodně překvapilo. Vím, že se mu připisovala velká podpora, ale věřil jsem, že straníci mají rozum a že řečeno hezkými slovy jednoho novináře: 

„zvolení Corbyna za předsedu by bylo to samé, jako by Manchester United trénoval jejich maskot“, nedopustí. Ale stalo se. 

Jeho zvolením skončila éra nové Labour Party Tonyho Blaira a nastává doba rudé vlajky s pěticípou hvězdou. Asi se do stanov vrátí i článek 4, který volá po všeobecném vlastnictví výrobních prostředků. 

Nesdílím názor, že Corbyn bude osvěžujícím prvkem britské politiky. Je to úplně stejné, jako nemůže být makající ne-politik Babiš, osvěžením politiky české.

Hlavní opoziční strana se nakročila a udělala hned několik kroků zpátky někam k začátku dvacátého století. Na problémy moderní doby vytahuje pan Corbyn recepty dávných dělnických hnutí i s jejich starorůžově znějícími slogany. 

Naši euroskeptici oceňují jeho kritiku Evropské unie, ale už je nezajímají PROČ? Je to totiž spiknutí zlého kapitálu na úkor pracující třídy a není dostatečně socialistická.

Velký otazník visí i nad armádou. Corbyn nemá daleko k jejímu úplnému zrušení. Zatím chce zcela určitě udusit vojenský rozpočet, vystoupit z NATO a provést jednostranné jaderné odzbrojení. Vůbec k vojákům bude přistupovat jinak. Stačí jen připomenout, že odmítl vzdát hold padlým bitvy o Británii, protože to nebyla válka pracujících, ale kapitálu.

Ale snad to nejhorší je jeho obdiv k Hugo Chávesovi. Neexistuje dnes lepší příklad, kam vede znárodnění a rigidní centrální plánování ve prospěch lidu, než je Venezuela. A přesně tyto recepty nabízí nový muž ve vedení LP na všechno. 

Jako perličku na závěr můžu zmínit, že volá po větším odborářském aktivismu. A to je přesně to, co dostalo Velkou Británii v druhé polovině dvacátého století na kolena.  Podpora Hamasu, Hizbalahu a autokratickému Putinovi je už koloritem.